Jmenuji se Míša, jsem holka, to se ostatně pozná už podle jména… což je samozřejmě blbost :D, ale vždycky, když se mám představit, přepadne mě nutkání začít tak, jako když jsem na základce recitovala Děti z Bullerbynu 😉

Takže zkrátka jsem holka. A jako taková jsem měla vždycky sen, že mé povolání bude “maminka”. Moje představy, kdy toto období začne, se postupně posouvali. Ve 20, do 25, do 27… 

Bylo mi 26. Měli jsme měsíc po svatbě a já si tím, že otěhotním na první pokus, byla tak jistá, že jsem si jinou variantu ani nepřipouštěla. Bylo to prostě jasný! A ejhle :O, ono to opravdu na první dobrou vyšlo. Byla jsem na nás pyšná :). Ostatní páry se musí aspoň chvíli snažit a my to dáme z fleku. Na první prohlídce bylo vše potvrzeno (jak taky jinak že…), ale za několik dní jsem začala krvácet. “To se stává” našla jsem si na internetu a těšila se vesele dál. Když už to ale bylo několik dní, pro jistotu jsem zašla za doktorem. Opět bylo všechno v pořádku, ale přeci jen jsem dostala Utrogestan. Prášky nesnáším, ale nějak jsem nad tím neměla čas přemýšlet. Neuběhlo ani 24h a všechno se to rozjelo naplno. Věděla jsem, že jezdit na pohotovost nemá smysl – co by tam se mnou dělali?! Asi by mi jen potvrdili, co jsem zjistila sama, když ze mě vypadlo cosi, co se nápadně podobalo rozměrům z ultrazvuku – váček i s jeho obsahem byl venku.

A tak to všechno začalo. Od té doby uběhl rok a já prodělala další dva potraty. Tyhle byly zamklé. Je to zkrátka na dlouhé povídání a proto jsem se rozhodla založit blog.

Chci tu sepsat svoje příběhy, hledat příběhy ostatních a shromažďovat na jednom místě zkušenosti a podporu.

Je to potřeba. Stále je to tabu a to je podle mě smutné.