Měla jsem necelý měsíc po třetím potratu. Byla jsem převážně doma a jen nerada jsem chodila ven. Jako naschvál byly všude těhotné a mimina, že…
Na nic jsem nemyslela a jedna z věcí, na kterou jsem úplně zapomněla, byl fakt, že se jedni z příbuzných také snaží otěhotnět. A v tom to přišlo. Zpráva která v po-potratovém období příliš nepřidá. K. má za sebou první trimestr a můžeme se těšit na to, že v květnu s námi bude další prcek. Huráááá.
Chvíli jsem koukala do blba, pak do země a pak to přišlo… Jasně že jsem se měla radovat, byla to skvělá zpráva, ale… Ale prostě to nešlo. Začala jsem brečet a byla jsem k neutišení. Je to přece skvělé, snažila jsem si opakovat. Aspoň nebudou mít dlouho jedináčka, jenže… Jenže to přebily spíš myšlenky o tom, jak život není fér. Jak to, že oni už můžou mít druhý mimino a my zase nic! Celý večer byl pak prakticky ve stejném duchu. Měla jsem jediné štěstí, že se mnou byl manžel. Nic moc neříkal, ale byl tu.
Další den jsme byli s příbuznými na večeři. Po nějaké době přišla otázka, o níž jsem doufala, že se jí neopováží položit. Rozhodně tím nechci soudit, jen poukázat na fakt, že lidé v takové chvíli zkrátka ne vždy vědí, jak se zachovat. H. se mě zeptala “Tak co říkáš na tu novinu?”
“Jakou novinu?” snažila jsem se dělat, že nevím o čem mluví, ale bylo mi to jasné :/. “No na tu od naší K.” Proč to říká, když to přede mnou ani nedokáže vyslovit. “Jo super, na to jsme všichni čekali. Ale nemůžete po mně přece chtít, abych se nějak radovala.”
Začalo vysvětlování, proč je dobře že K. otěhotněla… Mlčela jsem. Jasně že je to skvělý, když někdo otěhotní, ale v tuhle chvíli jsem to slyšet nepotřebovala. Jediný co, tak mi naskakovalo, že u mě to asi nevadí nebo co, protože jsem mladší. Nádech, výdech… Vím že to tak nemyslela, ale v tomto případě tedy mlčeti zlato.
Trvalo víc než týden, než jsem se odhodlala K. napsat a pogratulovat. Teprve pak jsem to totiž dokázala myslet vážně. Pokud nežijete v izolaci, tak to pravděpodobně také znáte. Zrovna když je to pro vás nejbolestivější, objeví se těhotná sestra, kamarádka nebo sousedka. Věřím, že i na nás jednou dojde, že i já i vy budeme mámy.
Držte se ❤
Mě asi měsíc po druhotrimestrálním potratu oznámil brácha, že čekají s přítelkyní (se kterou byl tou dobou asi 5 měsíců) mimino. Bylo to po telefonu, a tak jsem to zvládla a rozbrečela se až poté. Co mě ale dostalo, byla slova mojí mámy, která mi pak řekla, že jí brácha říkal, že se bál jak to vezmu, ale že “to je přece jasný, že budu mít radost, že proč by mi to mělo přijít líto”. A to je moje máma jinak docela empatický člověk…
Ach ?, vím že to ti lidi asi tak nemyslí, ale často řeknou něco, co opravdu hodně bolí ?.
Držte se ?
Mě kamarádka během doby co jsem se snažila otěhotnět oznámila 2x že je těhotná.
Taky jsem se cítila jak debil.. proč ne ja.
🙁 🙁 Držte se!