Není to zvláštní psát blog, který už svým názvem může působit tak trochu depresivně? Možná že ano, ale nakonec jsem se k tomu přece jen rozhodla. Proč?
Když jsem v roce 2020 poprvé potratila, byla jsem zoufalá. Nechtěla jsem nikam chodit, s nikým mluvit a jediné “bezpečné” místo, které mi dávalo pouze rady, o které jsem si řekla, byl internet. Je mi jasný, že to možná zní zvláštně – internet jako bezpečné místo? Internet jako lepší rádce než vaše okolí? Asi to tak reálně není, ale já nikoho vidět nechtěla. Byla to tak vlastně jediná možnost, jak se z toho nezbláznit.
Hledala jsem všude možně jakoukoli poznámku o průběhu spontánního potratu. Chtěla jsem vědět, jestli to co se mi děje, je normální, a jestli se to stalo ještě někomu. Musím říct, že příběhy o tom, že si někdo prožil potrat jednou a pak už bylo vše v pořádku, byly velmi uklidňující. Ale popravdě, nejvíc mě “potěšil” nález jakéhosi diskusního příspěvku, kde autorka popisovala velice realisticky jak, co a kdy z ní vypadlo…
Možná trochu nechutné, ale já si přesně tohle chtěla přečíst. To, že se to takhle děje, že se to neděje jenom mně a že mám být vlastně na svoje tělo pyšná, že to samo zvládlo.
Tak to bylo poprvé. Když se mi to stalo podruhé, zasedla jsem opět k internetu a hledala příběhy, kde bych se dočetla o tom, jak se to někomu stalo dvakrát a pak bylo vše v pohodě.
Taky jsem hledala rozdíly mezi spontánním a zamlklým potratem a co co asi znamená, co se dá víc ovlivnit (což je samozřejmě blbost, ale v tu chvíli mě prostě napadalo, jestli za to nějak nemůžu já).
No a potřetí? To už jsem si řekla, že ty moje “zážitky” a vyhledané příběhy by mohly taky někoho zajímat a že by mi vlastně pomohlo, kdybych nic nemusela dlouze hledat a prostě po tom šíleném zážitku otevřela jedny stránky a mohla procházet příběhy, které se staly ostatním.
Takže proto. Už se mi to stalo víckrát, už mě přestalo bavit znovu a znovu hledat a i kdyby to mělo pomoci jen jedné ženě, aby se cítila líp, má to smysl!