Jsem moc ráda, že Katka souhlasila s rozhovorem. Je to velice aktivní žena, co se rozhodla kromě svých zájmů a povinností ještě sdílet svůj příběh. Píše blog o adopci, jejím průběhu a všem možném, co s ní souvisí. Pokud o adopci byť jen přemýšlíte, rozhodně se mrkněte na Katky blog.
Z tvého blogu jsem se dočetla, že na miminko s manželem čekáte 10 let. Žádost o adopci jste podali teprve v roce 2020. Na vysvětlení proč tak “pozdě” odpovídáš, že každému toto rozhodnutí může trvat jinak dlouho (naprosto souhlasím). Zajímalo by mě, co se u tebe změnilo po rozhodnutí k adopci?
Ano, na děťátko čekáme přes 10 let od roku 2011, kdy jsme se vzali a zatoužili po rodině. Bohužel ani ve snu mě tenkrát nenapadlo, že právě my dva budeme mít tak trnitou cestu za dítětem.
Jakmile jsme v 6/2020 podali žádost na adopci, přišla obrovská úleva. Především proto, že jsme se konečně odhodlali a také, že před sebou máme reálný cíl, že se staneme rodinou.
Uvažovat nějakou dobu o adopci a rozhodnout se pro ni, je obrovský rozdíl. Je to velmi závazné rozhodnutí a pravdou je, že mě do teď mrzí, že jsme ho neudělali dříve. Ale vše se děje z nějakého důvodu a tak jak se dít má.
Vím, že není žádná univerzální rada, ale kdy je podle tebe nejlepší čas požádat o adopci? A myslíš si, že je nějaká okolnost, kvůli které by se o adopci žádat nemělo?
K adopci je potřeba dozrát, zkušenostmi a především psychicky. Každý ten čas potřebuje jinak dlouhý. Proto sdílím svůj příběh, kterým se můžete inspirovat. My opravdu čekali zbytečně dlouho, ale bohužel nás myšlenka adopce dříve nenapadla.
A věřím, že je to tak ve většině případů. Každý dělá maximum pro to, aby počal své vlastní biologické děťátko. Adopce je u mnoha párů až takové poslední krajní řešení, což je možná škoda. Jakmile podáte žádost na adopci, není nikde zakázáno pokračovat ve snaze o děťátko přírodní nebo cestou IVF. Když se nyní zpětně ohlédnu, žádost bych podala, pokud se dlouhodobě nedaří počít (dlouhodobě vnímám 5 let a více) ani při opakovaných pokusech IVF. My byli na IVF pouze jednou. Vím o ženách, které podstupují IVF pořád dokola a nechtějí si připustit jinou možnost. Znám ženy, které do IVF nejdou vůbec a napadne je adopce, každá tu hranici máme jinde. Podáním žádosti jsme se oba vnitřně zklidnili a především zaměřili svoji pozornost na něco jiného a to ve většině případů může také velmi pomoci. Je opravdu mnoho párů, kteří, v průběhu procesu adopce nebo po něm oznámili těhotenství.
A okolnost? Možná vážný zdravotní stav, nebo nevyhovující bytové poměry.
Když přemýšlím o adopci já, jedna z věcí, která mě uvádí do nejistoty je pocit zásahu do soukromí (kontroly, posudky, návštěvy doma…). Jak vnímáš tyto “zásahy” ty?
Ano, zásahy do soukromí to jsou, ale jen chvilkové. Vnímala jsem to tak, že je to pro dobro děťátka. Je v nejlepším zájmu dítěti najít ty správně rodiče. Především psychicky silné rodiče. Chtějí mít jistotu, že vše zvládnete, proto ta psychologická posouzení a přípravné kurzy. Děti v náhradní rodinné péči ztratily to nejcennější, svoji biologickou maminku, rodinu, sourozence, proto se důkladně vybírá nová rodina, aby se situace neopakovala a tím nebylo způsobeno další trauma. A když ten proces shrnu, nebylo to zase tak něco hrozného, jak se povídá. Sociální pracovnice vůbec neprohlížela naší domácnost. Co se týče psychologického posouzení, chápala jsem, že je nutné a přípravné kurzy bych doporučovala pro všechny budoucí rodiče.
Vrtá mi hlavou taky téma domácích mazlíčků. Co když máme doma psa, který hodně štěká nebo kočku, která je zvyklá spát v posteli? Můžeme je třeba před kontrolami schovat :D? Myslím to ze srandy, ale obava, že se jim počínání zvířete nebude líbit, tu je.
Máme dva pejsky a nikam jsme je schovávat nemuseli. Z doslechu vím, že s tím nebývá problém. Ba naopak, většina párů, co nemohou mít děti mají domácí mazlíčky. Vnímají to pozitivně, vidí, že se o někoho s láskou staráte. Tím bych se dopředu opravdu nestresovala :).
Prozatím si nedokážu představit, že by se dítě chtělo vídat s biologickými rodiči. Předpokládám, že tato touha je běžná. Jsi na to připravená?
Jsem připravená s dítětem mluvit o jeho biologických rodičích, protože to vnímám, jako zcela přirozené. Je to součást jeho identity, každé adoptivní dítě chce znát svůj původ, své kořeny. Pokud bych s ním o tom mluvit nechtěla, vím, že by to udělalo časem samo za mými zády a to opravdu nechci. Chci, aby mělo ve mě důvěru a určitě nebudu čekat, až se začne ptát samo. Co se týče setkání s biologickou rodinou, na to jsem taky připravená, vím jaké to je. Taky jsem se chtěla setkat se svým biologickým otcem, zajímalo mě, jestli jsem na něho podobná. Jakmile jsem uspokojila svou potřebu zvědavosti, přestala jsem se tak zajímat. Lásku pociťuji k otci, který mě vychoval. Proto se toho v budoucnu nebojím, ba naopak, jsem připravená být svému dítěti maximální oporou.
Kdyby někdo přemýšlející o adopci chtěl využít tvojí pomoc, co všechno na svých stránkách nabízíš?
Můžete si zdarma stáhnout můj eBook: Jak podpořit plodnost, aneb 7 tipů ode mě pro tebe. Kde jsem sepsala to nejzásadnější za celých 10 let mojí cesty. Dále jsem sepsala Návod, jak probíhá adopce a proč se jí nebát. Dozvíte se v 9 ti praktických bodech, jak probíhá celý proces a na co se připravit.
Pokud se o adopci zajímáte už více do hloubky stáhněte si můj Kouzelný průvodce adopcí, aneb 9 kroků k vysněnému děťátku. Podpořím a předám své zkušenosti v rámci on-line konzultace. Na ty mám i krásné zpětné vazby. Vše najdete na mých stránkách www.nemuzumitdeti.cz
Na závěr bych vám chtěla vzkázat, že vím, jak je bolestivé, pokud děťátko nepřichází, tak jak jste si vysnili. Opravdu mi velmi pomohlo zaměřit se sama na sebe a náš vztah. Protože to, že děťátko nepřichází je velmi zatěžkávací zkouškou a velmi ovlivní vztah s partnerem. Proto se hýčkejte a starejte se o sebe, jak nejlépe umíte. Podáním žádosti na adopci jsem začala znovu žít, užívat si svůj život, vážit si maličkostí. Mrzí mě, že jsem to dříve neuměla a soustředila se jenom na to, abych za každou cenu otěhotněla. Lpěním jsem si zavřela dveře. Dveře před tím, jak spokojený život mám i když dítě nepřichází…