Trvalo to. Tři potraty během jednoho roku. Pak asi tři čtvrtě roku ticha. A pak se to povedlo.
Dneska mám doma dva kluky. Jednomu je rok, druhému tři. A jsou to oni, kdo všechno přebili.
Těhotenství po potratech není to samé jako těhotenství předtím. Měla jsem posunuté milníky. Na začátku jsem si v hlavě odškrtávala každý test, každou kontrolu, každý týden. Dokud jsem necítila pohyby, byla jsem spíš skeptická než šťastná. A i potom jsem všechno pořád kontrolovala. Ten klid, který má normálně přijít, prostě nepřišel. Místo něj byla ostražitost.
Když se mě někdo zeptá, jestli to dneska vidím jinak, tak ano — ale ne tak, že “už je to dobré”. Spíš tak, že bych se do té doby nikdy nechtěla vracet. Ta zkušenost ve mně je. Nezmizela tím, že přišly děti. Jen vedle ní teď stojí něco jiného.
Kdybych měla něco vzkázat ženě, která je teď čerstvě po potratu a má pocit, že už nikdy mámou nebude — moc bych chtěla říct “bude”. Ale to nikdo neví. Nikdo ti to nemůže slíbit, a já taky ne. Tak ti aspoň posílám obejmutí. Vím, jak se cítíš. A je mi to strašně moc líto.
A jestli můžu na konec dodat ještě jednu věc — jsem opravdu vděčná. Každý den s těmi kluky si vážím. Vím, že to není samozřejmost. Vím to líp než spousta lidí kolem mě. Když ráno slyším jejich hlasy, když se mi věší na nohu, když je v noci utišuju — pokaždé je v tom kus toho vědomí, co všechno tomu předcházelo. A přála bych to každé z vás. Z celého srdce.