Odebrali mi 30 oocytů, skončila jsem po OPU v nemocnici s hyperstimulačním syndromem, psychicky jsem byla vyčerpaná. Dala jsem se dohromady a pak jsme podstoupili náš 1. KET, kde až po zákroku jsem zjistila, že jsem měla brát utrogestan. Snad to nebude vadit, a i tak se zadaří, říkala jsem si. Jenže 14 dní po KET jsem držela negativní test.

  1. KET byl s dvěma embryi a s negativním výsledkem. Měli jsme poslední dvě embrya. Ale jelikož mi nevyhovoval přístup lékařů a sester, rozhodli jsme se je převézt do Gennetu. Ale před tím, než jsme tak udělali, jsem tak nějak cítila, že potřebuji pauzu.

Zkusila jsem si pomoci alternativními metodami k navrácení cyklu a těhotenství. Začala jsem cvičit hormonální jógu, chodila jsem na psychosomatické terapie, pila různé bylinkové čaje, brala doplňky stravy. Ale ani po 3/4 roce nic. Tak následovala první návštěva v Gennetu. A ten přístup se nedá srovnat. Udělali nám genetiku, imunologii, nechali převézt zbylá dvě embrya z Podolí. Ta rozmrazili a jedno vložili. Druhé se po rozmražení přestalo vyvíjet.

Náš 3. KET 02/2020. Já byla plná optimismu. Udělala jsem si test a… byl pozitivní. Krev vyšla s vysokým hCG. Byla jsem objednaná na 1. ultrazvuk, ale toho jsme se nedočkali. Týden před ultrazvukem jsem samovolně potratila.

Když jsem se psychicky dala dohromady, začala jsem stimulovat na 2. IVF. Tentokrát se to určitě povede. Odebráno bylo 25 vajíček a zbyla nám dvě embrya. Cože?! Jen dvě?! V hlavě se mi honilo, že problém musí být v těch vajíčkách, ale nějak jsem se smířila s tím, co prostě bylo. Vždyť nám stačí jedno kvalitní embryo a já určitě otěhotním.

  1. KET jsem podstoupila týden předtím, než jsme měli jet na dovolenou do Jeseníků. Hrozně jsem se bála, ale zároveň jsem věřila, že odpočinek a pobyt na čerstvém vzduchu mi pomůže. Před odjezdem jsem zkusila test, sice to bylo už 7. den po KETu, ale třeba tam něco bude. A bylo. Já zase viděla ty dvě čárky. Aktivity na dovolené jsme přizpůsobili mému stavu. Po dovolené jsem se objednala na ultrazvuk a zase se ho nedočkala. Opět týden před termínem jsem potratila. Přesně stejný počet dní jako poprvé. To nemůže být náhoda.

Problém určitě bude v kvalitě vajíček a tak jsme se v Gennetu dožadovali dárkyně. Lékařka nám nevyhověla. Nabídla vložení posledního embrya a dalšího cyklu IVF s případnou genetikou. Byla jsem zarputile přesvědčená, že tudy cesta nepovede, a tak jsme opět změnili centrum. Tentokrát jsme zvolili PFC ve Vysočanech. Tady žádosti o dárkyni vyhověli. Nejdřív však doporučili vložit poslední embryo. Dobře, poslední naše embryo. Dáme mu šanci. Třeba bude naše poslední opravdu.

  1. KET se odehrál krátce před Vánoci 2020. Bohužel s negativním výsledkem. Dali jsme si pauzu. Já změnila práci. Po zkušební době jsme zašli do PFC s žádostí o další IVF tentokrát s dárkyni vajíček. Vše probíhalo hladce až na můj polyp v děloze, který odstranili. S pomocí dárkyně jsme měli 5 embryí.

  2. transfer byl poprvé z nezmraženého embrya. Test po 12 dnech ukázal dvě čárky. Objednala jsem se na ultrazvuk. Když jsme překročili první týden, kdy předešlá těhotenství skončila potratem, začali jsme se radovat. Dopadne to dobře a my se za 9 měsíců miminka dočkáme.

První ultrazvuk. Nic krásnějšího jsem neviděla. Byl tam. Ten malý uzlíček štěstí. Za týden jsem měla přijít znovu na kontrolu. Za dva dny jsem ale jednorázově zakrvácela. Ach můj bože to ne! Objednala jsem se na kontrolu dříve, než jsem měla původně naplánováno. Se zatajeným dechem jsem ležela a čekala až uvidím tu prázdnou dělohu zase. Ale místo toho jsem viděla, že v děloze roste život a má i srdíčko. Hurá! Další kontrola za týden. Jenže já o víkendu začala krvácet. Ne jednorázově, ale bylo to daleko silnější a nechtělo to přestat. Já věděla, že tohle už je konec. Do nemocnice jsme nejeli. Bála jsem se šíleně revize. V pondělí jsem šla do centra na ultrazvuk. Děloha byla prázdná, moje i manželovo srdce taky. Slzy nám tekly proudem. Manžel doufal do poslední chvíle víc než já. Tentokrát jsem byla psychicky opravdu na dně. Tolik jsem věřila, že tohle už se nestane.

Nedalo mi to a nenechala jsem se odbýt větou, že vše je v pořádku, že se to stává. Pátrala jsem, co by mohlo být další příčinou našich neúspěchů. Zároveň jsem hledala informace o adopci, jelikož se nejedná o proces, který je vyřízený hned, tak jsme se s manželem dohodli, že není na co čekat a zažádáme si o osvojení miminka.

Zároveň jsem zjistila, že i když má manžel spermiogram v pořádku, může mít špatnou DNA fragmentaci. Na klinice nám vyšetření nechtěli udělat, že je to zbytečné. Tak jsme si ho nechali udělat sami jako samoplátci. A světe div se výsledek byl 40 %, to je množství, kdy už se doporučuje dárce spermií.

Na klinice jsme se dohodli, že zbylá 4 embrya necháme ještě vyšetřit, kdyby bylo nějaké zdravé, nechali bychom ho zavést. Genetika však dopadla mizerně. Dvě embrya se po rozmrazení špatně vyvíjela a zbylá dvě jsou s genetickou zátěží, jedno neslučitelné se životem, druhé sice mělo vadu, která by byla slačitelná se životem, a i nějaké to procento, že by se nakonec narodilo zdravé, tam bylo. Ale na konzultaci nám nedoporučili ho i přesto zavádět, pokud na tom nebudeme lpět. Nechtěla jsem jít do takového rizika, a tak jsme transfer odmítli.

Teď se naplno věnujeme adopci a věříme, že tohle je ta naše správná cesta k miminku, kdy se ho s větší pravděpodobností dočkáme.

Po těch 5ti letech s hormonálními koktejly dávám teď tělo dohromady. Věnuji mu veškerou péči, kterou už od dětství nemělo. A doufám, že se mi jednou odmění tím, že zapne proces menstruace.

Kdybych měla tolik informací, které mám teď, když jsem začínala řešit naši neplodnost, možná bychom dopadli jinak. Ale je to jen KDYBY a MOŽNÁ.

Věci se prostě dějí tak, jak mají! 🙏🏻 Amen 😁